Kočka navštívila „Ledovou Prahu“

Kolem deváté hodiny jsme dorazili do Holešovic a odtud pokračovali dvě stanice metrem na Florenc nacházející se v blízkosti naší karlínské základny. Po složení zavazadel a krátkém občerstvení vyrážíme na první štaci, kterou je Muzeum Policie ČR. Zde měly děti možnost vyslechnout příběhy z úst policejního strážníka z období první republiky a zúčastnit se dopravně-bezpečnostního kvízu. Následně jsme si prošli sbírky mapující historii a současnost československého resp. českého policejního sboru, dozvěděli se něco o oborech kriminologie a v rámci prevence se naturalisticky konfrontovali s negativním vlivem drog na jedince i společnost.
 
  Po obědě z domácích zásob jsme se přesunuli do Josefova kdysi známého jako Židovské město a navštívili Pinkasovu, Maislovu a krásnou Španělskou synagogu. Dále také Obřadní síň pohřebního bratrstva a Starý židovský hřbitov. Dozvěděli jsme se o těžkém údělu židů za druhé světové války u nás i jinde v Evropě, zhlédli kresby dětí z Terezína a jména tisíců umučených vyvedených na stěnách Pinkasovy synagogy. Židé byli s českými zeměmi spjati bezmála tisíc let a takto dlouhá historie nám byla doložena množstvím zajímavých faktů, předmětů a míst.
 
  V podvečer jsme ještě zašli do Zrcadlového labyrintu a kaleidoskopického kina v blízkosti Václavského náměstí. V labyrintu, kde byla opravdu legrace, se naštěstí nikdo neztratil, a tak si všichni mohli následně zahrát v karlínské tělocvičně pohybově-strategické hry a po večeři se vydat do podolského bazénu, který byl závěrečnou tečkou za naším prvním dnem. Na kutě jsme museli zavčas, protože i sobota byla řádně nabitá.
 
  Ráno vydatná snídaně, nutná hygiena a již nás očekávalo Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy, kam někteří dokonce odmítali vstoupit z důvodu tajuplné až děsivé atmosféry. Sobota byla chladná a sychravá, a proto jsme uvítali následný přesun na oběd do restaurace Havelská koruna a posléze do nedalekého zajímavými artefakty překypujícího Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur v blízkosti Betlémského náměstí. Kluky například zaujalo domorodé lovecké náčiní a děvčata se nemohla vynadívat na množství exotického ošacení. Muzeum tohoto formátu by zasluhovalo minimálně půlden, který jsme my ovšem k dispozici neměli, protože v plánu bylo ještě České muzeum hudby nedaleko Malostranského náměstí a také populární Muzeum voskových figurín v Celetné ulici.
   „Co Čech, to muzikant“ pravívalo známé rčení a my jsme se o jeho pravdivosti mohli přesvědčit názorně, protože tak velké množství hudebních nástrojů (a mezi nimi historické skvosty!) spolu s audio ukázkami asi nikdo z nás neviděl a neslyšel. „Voskovky” jsou vděčným turistickým cílem a naše děti byly, jak je z fotografií vidět, pobavené. Krom celebrit jsou zde k zhlédnutí i čeští státníci a historické osobnosti, kupříkladu Karel IV. Povečeřeli jsme opět v Havelské koruně a notně unaveni dorazili do naší základny na Karlín.
 
   Neděle byla sice odjezdovým dnem, ale autobus jsme si zamluvili až o páté večerní, takže nám zbýval dostatek času na tropický skleník Fata Morgana nedaleko Botanické zahrady, Pražský hrad a Armádní muzeum na Žižkově.
   Projít se v únoru polopouští nebo pralesem s kvetoucími keři, kaktusy, jezírky plnými ryb a dokonce živými motýly je věru ojedinělým zážitkem, který z nás jen tak nevyprchá. Ve skleníku Fata Morgana jsme strávili určitě více než hodinu - jako bychom ani nechtěli zpět do pražské zimní reality. Utěšit nás mohl leda tak očekávaný oběd, což se naštěstí povedlo a všichni byli spokojeni.  
  Komplex Pražského hradu s gotickým chrámem sv. Víta, románskou bazilikou sv. Jiří a Zlatou uličkou byl naší předposlední zastávkou. Historie zde dýchá doslova z každého kamene a návštěva těchto míst je takřka občanskou povinností. Cestu na Žižkov jsme naplánovali tak, abychom prošli samotným historickým jádrem a neopomněli Karlův most a Staroměstskou radnici s orlojem.
  Žižkovské Armádní muzeum mapuje obě světové války. Sbírky výstroje, zbraní a předmětů denní potřeby vypráví často ne zcela radostnou a někdy již polozapomenutou historii našich československých i zahraničních vojáků. Nám bylo toto muzeum spíše mementem, protože války nemají skutečných vítězů.
  
  Sbaleno a uklizeno jsme měli prakticky již ráno, a proto jsme se v klidu a pohodě vypravili do Holešovic, kde nás ochotný pan řidič pustil do autobusu o něco dříve. Ostatně v pátek ráno nám to tak i přislíbil. Všichni jsme s ním dorazili bezpečně do svých domovů kolem osmé hodiny a tímto mu i děkujeme.
 
  Kdo měl možnost a nejel, nechť lituje. Anebo se může přihlásit napřesrok.