O NÁS: Jan Švarc – přemýšlivý sportovec ve službách fotbalu

Nejoblíbenější…
…barva: Červená a modrá.
…jídlo: Steaky, protože jsem hodně na maso. Dále ryby a hlavně čerstvé bylinky a koření do všeho.
…film: Pulp Fiction, Forrest Gump.
…činnost: Sportování s dětmi… Už spoustu spoustu let.
…fotbalový klub: Rozhodně Teplice, protože jsem prostě ze severu. Za hokej je to Litvínov. 
…fotbalový hráč: Žádného nemám. Všichni říkají Messi, Ronaldo, ale já mám radši ty, co nejsou úplně vidět, fotbalové dříče.

Moje koníčky: Hrozně rád vařím a vlastně se i v tom vaření pokouším vzdělávat. Když už mám trochu času, tak rád čtu. V noci pak stíhám filmy, jsem trochu filmový fanatik, ale není na to moc času.

Co rád poslouchám za hudbu: Jsem velký fanoušek hudby, mám ji zapnutou na pozadí snad u všeho. Vyrůstal jsem na rockových a metalových kapelách – Guns N' Roses, Metallica, AC/DC, Krleš… Teď už se nebráním ničemu. V posilovně si pustím třeba rap, v autě dance, není to problém.

Moje životní motto: Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim. 

Můj životní vzor: Samozřejmě moji rodiče.

Čeho chci v životě dosáhnout: Řekl bych spíše, že je to můj sen. Chci, aby se dětem, které nám tu procházejí pod rukama, stal sport životní náplní. Pokud se tohle podaří alespoň u dvou třetin dětí, budu to považovat za obrovský úspěch a sen se mi splní.

Z čeho mám strach: Z toho, jak se mění postoj dětí a jejich rodičů ke vzdělání a respektování druhých. Učil jsem jedenáct let, ještě déle děti trénuji, takže mám určité časové srovnání. Děti jsou dnes trochu jiné. Funguje tu kult dítěte, taková maminkovská výchova – hlavně aby se synáček venku neušpinil, nezmokl, protože by mohl chytit rýmičku. Děti jsou dnes opečovávanější, než jsme byli my. To je podle mne špatně, přenáší se to totiž i do školy a na tréninky. Učíme děti, že nenesou odpovědnost za svoje činy, protože rodiče to za ně vyřeší. Učitel a trenér dneska neplatí za autority jako dříve, jsme něco mezi trenérem, bachařem a vychovatelem. To za hranicemi není, trenéři tam jsou opravdu trenéři. Častěji se setkávám s tím, že dětem chybí respekt k autoritám, respekt k vlastním spoluhráčům a kamarádům. Samozřejmě se toto netýká všech dětí a rodičů, jen se to stává častěji a častěji.

Čeho v životě lituji: Spousty věcí, ale nehraju si na nějaké „kdyby“. Nerad řeším něco, co bylo kdysi, už se to stejně nedá změnit.

Na co jsem pyšný: Pyšný jsem na to, co ve Schrödingerově insitutu děláme. Děti za námi jdou, zapojují se více a více i rodiče, což se blíží ideálnímu stavu.

Kde se vidím za deset let: Bojím se, že pořád tady. Zbývá tu ještě spousta práce. Samozřejmě by člověk strašně rád cestoval a získával zkušenosti třeba někde na severu – Finsko, Švédsko… Vždy starším dětem říkám, ať se naučí řeč a vyrazí někam do zahraničí. Získají tam úplně jiný nadhled na život, potom se můžou klidně vrátit. Anebo zůstanou, když se jim tam bude líbit. Není to jen o zlepšení jazykových dovedností, ale hlavně o životních zkušenostech.
Kdybych mohl jednu věc na světě změnit, co by to bylo: Jedna je málo, ale pokud bych vzal teď aktuální téma, tak bych zakázal všechny boje, bitvy a násilí. Ať si to vyříkají na hřišti, třeba při fotbale.

Moje nejhorší vlastnost: Někdy i to, že jsem flegmatik. A jsem hrozně panovačný, rád věci řídím, abych měl jistotu, že to bude podle mě a že to bude podle mne správně. Další špatnou vlastností je to, že nesnáším papírování a termíny. Odevzdávám věci pozdě, ale snažím se.

Moje nejlepší vlastnost: To je vlastně taky flegmatismus, při práci s dětmi je to hrozně důležité. Nemá cenu na ně řvát, pak si na to zvyknou a nemá to žádný význam. A docela dost dětí řev zná i z domova. Myslím si, že také dovedu naslouchat a řešit problémy jiných, jsem taková vrba.

Já a moje zaměstnání: Stihl jsem učit osm let v Jiříkově, tři roky ve Šluknově a teď dělám pro Schrödingerův institut. Všechno má samozřejmě svoje pozitiva. Jiříkov byl super tím, že to je menší škola a menší třídy, práce tam byla trošku jiná. Ve Šluknově jsou větší třídy a to se přeci jen učí jinak. To mi asi dalo do života trochu víc. A to, co dělám teď, je vlastně taky kantořina, takže jsem spokojen. Dokud je vidět nadšení dětí pro to, co děláme, tak je to skvělé a všechna negativa jdou do háje.

Co všechno stíhám trénovat: Tak samozřejmě fotbal v rámci Fotbalové Akademie Šluknovska. Dále to je basket pod Basketbalovou Akademií Šluknovska ve Šluknově a Krásné Lípě. Mimoto ve Šluknově florbal pro pokročilé a v Krásné Lípě sportovní a pohybovou průpravu. Když to jde, tak s děckama vyrážíme na cyklo-turistické výlety. Navíc strašně rád pomáhám Rendovi Habichovi v HAŠce, když dělá hudební soustředění, protože je má perfektní. Baví mě, když se takhle akademie prolínají, člověk získá jiné postřehy a poznatky.

O tom, jestli by se dítě mělo věnovat naplno jednomu sportu: Podle mne má dítě být sportovec všeobecný. Nemusí být výborný fotbalista, ale ať si jde s jednou partou zahrát fotbal, s druhou basket, se třetí třeba volejbal a pak třeba s rodiči vyrazí na kolo nebo brusle.
Jak se žije ve Šluknově: Mně se tady líbí, já jsem takový „zaprděný Šluknovák“ a to nemyslím ve zlém. Rád se sem vracím, i když poslední dobou tak na půl žiju v Krásné Lípě. A asi teď naštvu Šluknováky, ale Lípa je hezčí. Nechci nikoho kritizovat, ale v Lípě dělají věci jinak a je to prostě znát. 

Co je největší problém Šluknovského výběžku: To asi všichni víme. Je to hlavně nezaměstnanost, pak samozřejmě obchod s byty. Podnikatel si skoupí hromadu bytů, nastěhuje do nich sociálně slabé z jiných částí republiky a stát mu doplatí nadhodnocený nájem. To je opravdu velký problém a je potřeba ho řešit, jen do tohoto „vosího hnízda“ zatím nikdo nechce pořádně píchnout. Přináší to tak řadu problémů do místních škol, kde se velmi výrazně mění klima. Noví žáci nemají často pracovní návyky, jejich cílem není dosáhnout vzdělání, které by jim umožnilo v dospělosti najít zaměstnání. Doma vidí, že rodiče nepracují a systém sociálních dávek jim umožňuje pohodlný život. Je samozřejmé, že řád a disciplína, které panují na trénincích a akcích, jim také nevyhovuje. Najdou se ovšem i výjimky.

Jak vznikla Fotbalová škola SI?
Bylo to na popud fotbalové akademie, která funguje ve Varnsdorfu – přetahovali děti z výběžku k sobě a malí kopálisté najednou poznávali, že nejsou nejlepší, šli hostovat někam jinam a pak se stávalo, že byli z fotbalu nešťastní. My jsme právě s tímto podnětem založili Fotbalovou Akademii Šluknovska. Chceme v dětech probudit pocit „lokálního vlastenectví“ – hrají za Poustevnu, za Šenov, Vilémov nebo třeba Šluknov a nemají pak chuť jít někam hned, protože dostanou slíbeno hory doly. Byli bychom rádi, aby si za deset let říkali: „Jo, já jsem fotbalově vyrůstal v Šenově, tam jsem se všechno naučil.“

Další cíl, což je ale spíš sen, je změna myšlení lidí okolo fotbalu. Všichni známe, jak to na fotbale chodí – řev, sprostě se nadává, i ty děti slýchají urážky. Kde jinde začít měnit pořádky, než u dětí. Odtamtud to musí vzejít. Když jsem ještě učil, poznal jsem fotbalistu na sto honů. Byl to většinou samolibý a nafrněný frajírek. Právě to bych rád změnil. Samozřejmě s tím souvisí i studium trenérů v oblasti pedagogiky a podobně.

Jak a kde FOŠ funguje?
Já osobně mám ve Šluknově futsal s holkama, přípravky fungují ve Velkém Šenově (oboje jsou aktuálně mistři okresu), Vilémově, Dolní Poustevně a nově v Jiříkově. Máme tam samozřejmě provázanost a spolupráci s lokálními kluby, navíc děláme turnaje…

O jaké turnaje jde?
Tak v první řadě to je Zimní liga. Když na podzim skončí sezóna, kluci nemůžou jít na hřiště a aby se nevypadlo ze zápasového tempa (zápas dá vždycky víc než trénink), jezdíme po víkendech do sportovních hal na severu a děláme turnaje.  Probíhají vždy od ledna do března a snažíme se, aby kluci měli vždycky alespoň jeden turnaj v domácím zázemí. Těšíme se také velké podpoře rodičů, na turnaj chodí fandit třeba až 80 lidí, což je úžasné. V zimě nás právě čeká třetí ročník.
V létě jsme zkoušeli Letní ligu, ale to není vhodné období, protože se v tu dobu pořádají turnaje FAČR. Navíc mám myšlenku, že bych zavedl fotbalgolfové turnaje, tak uvidíme. Na tomhle všem je skvělé, že se děti pak pozdraví i mimo fotbal, poznají se, získají nové kamarády.

Hrajete i mezinárodní zápasy?
Na konci června jsme pořádali první ročník velkého turnaje přípravek. Měli jsme třináct týmu, dohromady 160 lidí. Smutné je, že z pozvaných pěti německých týmů přijel jen jeden. Byla to ale skvělá akce a chtěl bych tímto poděkovat šéfovi vilémovského fotbalu, protože na jejich hřišti se turnaj odehrával. Měli jsme skvělé zázemí, logisticky všechno klapalo, prostě povedená akce a my doufáme, že příští rok bude těch německých týmů víc.

Byly vidět rozdíly mezi německým týmem a českými fotbalisty?
Musím říct, že naše děti výsledkově přehrály německý tým. Ale tohle byla první zkušenost, takže nemůžu porovnávat, jak na tom jsme my a jak německá družstva. Každopádně vím, že tady za hranicemi se s dětmi na turnajích hraje tím způsobem, že nevítězí ten, kdo vyhraje nebo prohraje, ale ten, kdo dá za turnaj nejvíc gólů. Neřeší se tedy, kdo kolik dostal gólů, což je super. Mně se ten nápad líbí, ale nevím, jestli jsou na to čeští trenéři připravení. V Německu jim to funguje bezvadně, děti jdou pořád dopředu, útočí a neřeší, kolik dostali gólů. Děti se musí sportem bavit, nemělo by se jim nadávat za to, že zavinili gól. Spíš jim pojďme říct, co příště udělat jinak. Dneska řešíme ve fotbale i v hokeji velký problém – nemáme totiž právě kvůli tomuhle konstruktivní obránce. Od dětských kategorií jsou všichni naučení, že mají míč nebo puk odpálit od brány co nejdál a zachránit situaci. Blbost! Naopak, ať to zkusí po zemi, ať něco vymyslí, zkusí rozehrát. Systém je dneska nastavený tak, že se nesmí prohrát a děti balóny zakopávají, to je špatně a škodí to hře. 

Studujete nějaké speciální tréninkové metody?
V dnešní době je dostupných materiálů opravdu hodně, takže pořád ležím v knížkách a na internetu, kde studuji, co by se mohlo dělat jinak. Hodně věcí se přiučím při samotné praxi, za ty roky člověk přijde na to, co funguje líp a co hůř. Čtu si zkušenosti zahraničních trenérů, člověk prostě nesmí zakrnět.

Jak jste se dostal k fotbalu?
Hrál jsem ho jako dítě a hrozně mě to kvůli trenérům nebavilo. Pak jsem ho trénoval s dětmi ve škole a ten vztah byl vlastně negativní, hlavně kvůli dětem – fotbalistům, namachrovaným frajírkům. Najednou přišla myšlenka, že by bylo dobré situaci na severu změnit. Já nejsem žádný super hráč, ale zahraju si rád.

Myslíte, že by se děti měly věnovat jen jednomu sportu a to naplno?
Já mám názor, že dítě má být sportovec všeobecný. Nemusí být výborný fotbalista, ale ať dělá těch sportů víc. Nemusí být super hvězda fotbalu, ale ať tím sportem žije. Je super, že se tady děti věnují basketu, pak jdou na fotbal a nakonec si třeba ještě něco zahrají. Jsem rád, že institut situaci tímto způsobem rozproudil.

Co vám na dnešních dětech vadí?
V prvních letech života dostávají děti návyky… Jestliže na sebe rodiče řvou, mluví doma sprostě, jaké to dítě bude? Když nesportují, jaké to dítě bude? Děti nemají vrozenou chuť na hranolky a chipsy, jenže to vidí u svých rodičů, tak to dělají. Takže mi vadí návyky u dětí, za které vlastně ani sami pořádně nemohou. Jak jsem říkal, vytrácí se u dětí respekt ke kamarádům, rodičům, učitelům. A také nechuť vystupovat ze své komfortní zóny a udělat něco navíc.

Hrozně rád bych udělal osvětovou kampaň pro rodiče, ale ještě nevím, jakým způsobem to uchopit. Například americký hokej dělá krásnou osvětu pro rodiče od A do Z, o něco podobného se u nás snaží i FAČR, ale ne v takové míře. 

Musím ovšem říct, že u nás ve Šluknově a Krásné Lípě s rodiči nejsou žádné spory, ale tak nějak je tu zažité, že by měl být mezi rodiči a trenéry odstup, což je podle mne špatně. Měli by spolu komunikovat a spolupracovat.

text: Ondřej Obergruber
foto: Jakub Trmal