O NÁS: Pavlína Váchová – bláznivá fotografka, kterou musí každý milovat

Nejoblíbenější…
…barva: Bílá.
…jídlo: Utopenci.
…film: Asi Pýcha a předsudek.
…káva: Taková ta klasická – turek. Hodně cukru, mléko, tak to mám nejradši.
…činnost: Chodím na procházky do přírody, sama a opuštěná. 

Moje životní motto: Žij a nech žít. Nepleť se nikomu do jeho životního rozhodnutí a stylu, žij si, jak chceš, samozřejmě abys neubližoval druhým.

Čeho chci v životě dosáhnout: Chci být šťastná a chci, aby lidé kolem mě byli šťastní. Je to takové trapné, jak to říkají ty missky – světový mír a podobně. Ale je to nejvíc, čeho může člověk dosáhnout – žít naplněný život, abych ráda vstávala a těšila se na nový den.

Z čeho mám strach: Z hadů! Souvisí to s tím, že chci být v životě šťastná a bojím se, že nebudu. Bojím se, že naopak budu zatrpklá, nebudu spokojená s tím, co dělám, bude mi všechno vadit, budu protivná, budu o všem jenom mluvit, ale nic nezměním.

Čeho v životě lituji: Že jsem si od třinácti barvila vlasy všemi možnými barvami na světě, co existují. Pořád jsem s tím nepřestala, a už mi vypadala asi tak půlka vlasů. Lituju také příležitostí, které jsem odmítla z nějakého strachu – lituji promarněných šancí.

Kde se vidím za deset let: Někde v hippies autobuse, jezdím po světě a fotím. V tom karavanu mám svoje dětičky a muže, koukáme večer na hvězdy a pečeme buřtíky. To je samozřejmě nadsázka, to by byl ideální stav. Určitě bych za deset let chtěla mít mega velký ateliér, umělecký, kam by mohli chodit i jiní lidé. Byl by veřejný a byl by to prostě „dům umění“.

Kdybych mohla jednu věc na světě změnit, co by to bylo: Asi gravitaci, abychom mohli všichni lítat. Na silnici by nebyly žádné zácpy. Pohybovali bychom se sílou myšlenky.

Jak jsem se dostala k fotografování: Popravdě asi tak, že jsem si fotila „selfíčka“ z okna. Ale opravdu pořád, měnila jsem si oblečení a dělala si vlasy, výrazně jsem se malovala… Byla jsem takový exhibicionista a hrozně ráda jsem to pak vkládala na internet, to ještě letěli lidé.cz. Jenže pak už mě to nebavilo, takhle se fotit sama, tak jsem fotila ségry a začala jsem fotit i ostatní lidi.

Kolik fotoaparátů jsem vystřídala: Asi víc než ponožek. Teď mám už pátý, protože jsem hrozný člověk, který je se vším nespokojený… A taky jsem jeden zničila, druhý utopila, tak jsem si teď musela koupit úplně nový. Ten už mám naštěstí pojištěný proti blbosti, tak by to mohlo dobře dopadnout.

Co nejraději fotím: Asi lidskou přirozenost. Tím nemyslím třeba lidi na záchodě, ale to, jak se teď směješ nebo jak lidé brečí, prostě emoce.

Jak těžké bylo udělat si řidičák: Byla to nejhorší věc v mém životě, bylo to tisíckrát horší než maturita. Jsem prostě ženská, dělala jsem závěrečné jízdy na třikrát, projela jsem zákazem vjezdu… Nedostala jsem to i kvůli nebezpečné jízdě. Jsem hodně zbrklá, a to i v životě. 

Zrovna když jsem teď přijížděla autem, tak už mě z vedlejšího krámku pozorovala paní, které jsem jednou ťukla auto. Teď na mě vždycky číhá, jak budu parkovat a já jsem z toho hrozně nervózní. A když jsem dostala řidičák, parkovala jsem tady za rohem a vedle stála dodávka. Já jsem ji celou odřela a samozřejmě jsem chtěla rychle odjet, jenže v té dodávce byl pán, vylítnul z auta a řval: „Ženská, proboha, co to děláte?“ A já říkám, že jsem couvala, a on, ať už raději nikdy necouvám.
Jak jsem se poznala s přítelem: Tenkrát jsem fotila pro naši školu (BGV) kalendář a šla jsem ho do jedné grafické firmy vytisknout. V té firmě vyřizoval mojí zakázku jeden kluk, a pak se to nějak zvrtlo – za rok se bereme.

Proč se vdávám ve dvaceti: Před pár lety bych se na to vůbec netipla a popravdě mě to docela děsí. Myslím si, že to bude docela sranda. Ale říkám si, že takového člověka už nepotkám a že o něj nechci přijít kvůli nějakému hloupému rozhodnutí, že si chci žít svévolný a svobodný život. Nakonec by to stejně dopadlo tak, že bych se chtěla usadit, a on je na to ten pravý.

Jak zvládáme společné bydlení: Je to docela masakr, protože on je hrozný perfekcionista, pedant a má rád pořádek… Já jsem prvotřídní prase. Ale myslím, že nám to už docela klape, já jsem se docela přizpůsobila, když teda nedělám nepořádek, který dělám skoro furt.

O mém tetování: Je to hrozný zlozvyk. Chtěla bych být celá potetovaná, ale nemůžu, tak mám alespoň tři. Já jsem si všechna tetování udělala za zády přítele, protože když jste dva, tak se taky musíte ve dvou rozhodovat. A on tetování nemá rád. Když jsem domů přitáhla třetí „kérku“, tak to vyústilo v to, že jsme sepsali smlouvu. Je v ní napsáno, že když bych si nechala udělat další tetování, tak je to pro něj závažný důvod k rozchodu. Ta smlouva teď leží v trezoru a tím je asi rozhodnuto. Moje tetování vlastně nic zvláštního nesymbolizuje, mně se to prostě líbilo, hlavně ta image.

Proč jsem přešla z rumburského gymnázia na varnsdorfské: Gympl v Rumburku mi opravdu vadil, protože tam bylo všechno hrozně chladné a divné. Chodila jsem tam nerada a vůbec jsem se tam necítila dobře. Je to, jako kdyby člověk přišel do nějakého temného sklepa. Musím ale říct, že teď se to tam už hodně změnilo, možná to bylo mnou… (smích)

Jak jsem studovala vysokou školu: Myslela jsem, že ten obor, který jsem studovala, bude o něčem jiném. Hrozně mě to zklamalo a tak jsem s tím sekla. Říkám si, že už nechci, aby mi někdo diktoval, co se mám učit. Budu se sama vzdělávat v tom, co chci. To je konkrétně focení a na to vysokou školu nepotřebuju.

Proč pracuji za barem v tančírně: Já ani nevím. Anička Doušová mě jednou oslovila, jestli bych tu nechtěla mít výstavu fotek. Tak jsme se sešly u kávy, bavily se o fotkách a najednou jsem tady a dělám za barem. Předtím jsem s tím neměla žádné zkušenosti, takže se pořád učím.

Jak se mi pracuje v Balahale: Ta práce je opravdu skvělá. Člověk se sem těší, opravdu se těším do práce. Když tu týden nejsem, tak se mi už stýská.

Já a moje ostatní práce: Také pracuji pro Děčínský deník, ale tím způsobem, že když je opravdu potřeba něco vyfotit, tak to vyfotím. Tyhle typy reportážní fotky, to není můj styl – například sportovní utkání mě vůbec nebaví. Nedává to prostor kreativitě.

Jak si vydělávám focením: Snažím se fotit svatby, ale vlastně cvakám všechno. Tím si vydělám, když je třeba svatební sezóna. V zimních měsících je to horší, ale proto mám víc zaměstnání, aby mě to jedna práce zachraňovala od té druhé.

Můj vztah ke Šluknovskému výběžku: Mám to tu hrozně ráda a líbí se mi tu. Práci, kterou miluju, dělám tady, takže nemám důvod stěhovat se. Spíš bych chtěla výběžek rozvíjet, aby odsud lidé neodcházeli. Opravdu bych ráda, aby to tu pro lidi bylo atraktivní.

Co je největší problém Šluknovského výběžku: Konkrétně výběžek nemá žádný problém. Když už, tak je to problém všech lidí. Jsou lhostejní, nespokojení a pořád na něco remcají. Třeba když si přečtu ty skupiny na Facebooku – Rumburáci, Varnsdorfáci. Všichni tam jenom nadávají, ale nikdo nemá ochotu převzít ten problém a zlepšit to.

Text: Ondřej Obergruber