O NÁS: René Habich – nezapomenutelná tvář hudební akademie

Nejoblíbenější…
…barva: Modrá nebo fialová.
…jídlo: Smažený sýr.
…film:  Žádný nejoblíbenější film nemám, mám rád filmový klub a je to také o náladě a o času.
…činnost: Samozřejmě hraní (na hudební nástroje), ale také se rád projdu přírodou.

Moje životní motto:  To je taková hodně složitá otázka… Mě životem provází víra a to je to nejdůležitější.
Čeho bych chtěl v životě dosáhnout: Rád bych vychovával schopné žáky, je tu nedostatek baskytaristů. Už jsem tu dva vychoval, jenže odešli hrát do velkého města. Dál se chystám sepsat flétnovou školu, chci po sobě zanechat nějaký hudební materiál. Mám totiž hodně skladeb a nemám je zaznamenané v notách, takže bych z toho chtěl udělat něco pro žáky.

Když porovnám sebe v mládí a nyní: Já jsem měl hodně bouřlivé mládí, jezdili jsme s kapelami, ale teď jsem usazenější, mám rodinu, moje hudební práce někam směřuje. Teď jsem tu na severu a vidím to dobře, nic mi tu nechybí, cítím, že to někam spěje. Nemám potřebu se někam hnát – třeba hrát ve velkých městech a podobně…

Z čeho mám strach: Určitě jsem někdy z něčeho v životě strach měl, ale celkově nemám. Souvisí to s mou životní cestou a vírou, spíše často o věcech přemýšlím, pak jde o respekt či pokoru.

Čeho v životě lituji: Samozřejmě mě plno takových věcí napadá, ale zase kdyby se to nestalo, tak bych se neposunul dál. Beru to tak, že vše, co se stalo, se stát mělo.

Kdybych mohl jednu věc na světě změnit: Rozhodně bych zakázal zbraně a armádu. Jedna z mých skladeb takovým odlehčeným způsobem mluví o tomto tématu.

Na kolik hudebních nástrojů umím hrát: Vlastně jich je devět. Začal jsem jako malý na trubku, pak jsem se učil na klavír. Následovala flétna, potom přišla tuba společně s baskytarou, kytara… Zkoušel jsem klapkový trombón, taky klasický snižcový pozoun, ale ten jsem přestal dělat, protože na to není tolik času. Nicméně jsem se zaměřil na klapkové pozouny, takže trombón. Pak jsou různé příbuzné nástroje, baskřídlovky. Nedělám žádné plátkové nástroje, klarinety, saxofony, stejně tak nehraju na smyčce, to mi je zcela cizí a vlastně na to už nemám čas.

Na jaký nástroj hraji nejraději: I když jsem to nikdy netušil, tak nakonec vyhrála kytara. Ne teda klasická, ale jazzová kytara. Hrál jsem na baskytaru, studoval jsem ji, ale nikdy jsem se do kytary moc nesunul. Nastupoval jsem do různých kapel, ony vždycky hledaly baskytaristu… Hrál jsem i v mnoha tvrdých kapelách, což mě nenaplňovalo. Postupně jsem začal zjišťovat, že tohle dělat nechci, že mi to vadí, možná i tím nábojem. Chtěl jsem dělat něco melodičtějšího a sháněl jsem kytaristu, který by tady na severu chtěl hrát jazz nebo blues, jenže jsem ho tu nenašel, tak jsem začal hrát sám. Bavilo mě to a skončil jsem jako kytarista, který hraje na dechy a zpívá u toho.

Jak se ve mně zrodila láska k hudbě: Když jsem byl ve školce, dali mě ke klavíru a řekli mi, ať zahraju písničku. Já jsem ji zahrál, ale oni tvrdili, že je jinak, jenže já byl přesvědčený, že opravdu tak je. Dneska hraju jazz, improvizuji… Já měl prostě svoje pojetí té písně, nikdy nekopíruji. Samozřejmě základy jsou potřeba, ale když někdo někoho kopíruje, tak to pak vůbec není o tom osobním prožitku. To je to, co se snažím předat žákům – aby z toho měli trochu víc, než zahrát cvičení nebo písničku ze zpěvníku. Chci, aby do toho dali vlastní invenci. Já měl štěstí na dobré učitele hudby. Můj první byl Josef Mikula, dnes uznávaný jazzový hráč na trubku, pak třeba Otto Bauer, který vedl orchestr mladých, kde nás hrálo přes 50 a asi právě zde jsem zažil nejhezčí chvilky v hudebním dětství, které mě provázejí dodnes. V harmonii čerpám krom věčného jamování s mnoha hudebníky všech žánrů od mého učitele, známého českého skladatele, Stanislava Jelínka… no a to pak tu hudbu člověk prostě musí mít rád.

Můj neoblíbenější druh hudby: Žádný nemám, protože hudba je hrozně široká, jsou různé nálady, emoce… Já třeba začnu keltskou hudbou a skončí to jazzem. Ty styly vlastně sebou prochází, mám rád i vážnou hudbu, například v kombinaci s rockovou a jazzovou hudbou to je úžasný. Podle mě nejde přesně určit nějaký směr, ono stačí někde jen trochu změnit kytaru a už je to něco jiného. Já třeba jednu skladbu hraji na několik místech a pokaždé jinak. Mám nějaký motiv – například půlměsíc – a jednou ho zahraji jako blues, jednou jako funky, můžu ho naladit i do vážné hudby. Záleží na tom, komu hraji, proč hraji a co tím chci říct. Mám několik takových univerzálních motivů, které různě variuji.

Kolik jsem vystřídal kapel: Hodně, vystřídal jsem i mnoho žánrů, ale takhle z hlavy číslo neřeknu. Byl jsem i v orchestrech, různá dua, kvartety… Teď momentálně mám tu nejhlavnější kapelu s dětmi v akademii, nedávno jsem opustil svojí kapelu v Havlíčkově Brodě, na dálku to už nešlo táhnout. Také vystupuji jako sólista a připravuji novou kapelu tady ve výběžku, ale o tom ještě nechci nic víc prozrazovat. 

Moje neoblíbenější písnička, kterou jsem složil: Z vlastní tvorby mám nejraději Půlměsíc… a pak Kabaret, jde o dvě jazzové skladby, u kterých se nebojím říci, že jde o jazz. Ono je těch skladeb víc, ale je to už ověřeno koncerty, na co lidi reagují velmi bouřlivě a na co méně.

Co všechno Hudební Akademie Šluknovska dělá: My mapujeme prostředí tady ve výběžku a hledáme žáky, talenty. Pak se snažíme obohatit zdejší kulturní život a do jisté míry vyplňovat volný čas dětí.

O letním soustředění HAŠky: Na začátku prázdnin proběhlo soustředění v areálu v Jiřetíně pod Jedlovou, zkoušel se tam muzikál Jak se šašek stal králem, který jsem napsal pro žáky. Premiéra bude v září v Loretě, původně jsem z toho chtěl nějakou rockovou pohádku. Takhle, my tomu říkáme muzikál, ale je to spíše hudební pohádka. Děti samozřejmě nezahrají dvě a půl hodiny, takže to bude zhruba na těch padesát minut. 

Proč zrovna muzikál: Měl jsem několik starších a novějších skladeb a napadlo mě, že bych to mohl propojit pro děti. Takže jsem vymyslel pohádkový příběh a pomocí něj jsem ty skladby sepnul. Zjistil jsem, že to má u žáků docela dobrý efekt, pak se k tomu přidaly nějaké další záležitosti, třeba herecké výkony. Na to jsme v hudební akademii nebyli úplně připraveni, s tím jsme se museli trošku poprat. (smích) V klášteře nám pomohli s kulisami, s kostýmy, zapojili se i rodiče. Byly to takové větší přípravy a ta necelá hodina textů, hudby, to dá zabrat, takže na tom už několik měsíců děláme. My bychom s tím chtěli pracovat i v budoucnu, takže se to dílo bude nejspíše za chodu vyvíjet. Něco třeba přibyde, rádi bychom s tím objeli výběžek a také chceme v těch větších městech ukázat, že i děti z malých vesniček to umějí a umějí to velmi dobře.

Jak jsem se k institutu dostal: Dlouhou dobu jsem tu působil jako muzikoterapeut, pracoval jsem s lidmi s mentálním postižením. Když se rozjížděly první hudební kroužky, tak to bylo na území, kde jsem působil. Začal jsem tedy v institutu na půlúvazek a zjistil jsem, že práce muzikoterapeuta je sice dobrá a prospěšná, ale že nechci dělat jenom tu práci a rád bych si zahrál i s dětmi. Cítil jsem, že potřebuji změnu, a posunul jsem se k institutu úplně.

Jak jsem dodělával vysokou školu: To je můj věčný proces vývoje a improvizace. Teď ještě musím dodělat závěrečnou práci a měl bych to mít uzavřené. Bylo to v návaznosti na tu sociální práci, kterou jsem dělal, studoval jsem tedy sociálně-pedagogickou asistenci na UJEPu. Mám to v životě tak, že mě nikdo nemůže k ničemu nutit, ale tohle jsem dělal rád. Na té škole byly pěkné předměty, které mě bavily – psychologie, filozofie… Teď už pro mě ten obor není úplně aktuální, ale chci to dodělat. Měl jsem vlastně dvě zaměstnání, rodinu, školu, ale stíhal jsem. Je pravda, že jsem si některé zkoušky a závěrečnou práci odložil. Já jsem trochu takový, že si raději zahraju na kytaru, než abych šel psát tu práci. (smích)

Co je největší problém Šluknovského výběžku: Já si myslím, že je to nevšímavost a přehlíživost lidí k problémům. S tím se setkávám často. Samozřejmě i vzdělanost, náplň mladých lidí, motivace, ono to všechno se vším souvisí.