Anička Doušová o Balahale, která slaví roční výročí: Myšlenka byla taková, že výběžek potřebuje tančit

Jak tě mám vůbec představit vzhledem k Balahale?
Já v tančírně funguju jako člověk, který zajišťuje kulturní program. V současné době jsou v Balahale tři lidi: jsem tu já na kulturu, pak Alena Košnarová na taneční a pohybové aktivity a nakonec Vojta jako hlavní velitel. (smích) 

Tančírna teď slaví rok. Co pro tebe znamenala na začátku a jak se za tu dobu stihla proměnit?
Já jsem do tančírny chodila ještě když to tu vypadalo strašně. Nedovedla jsem si tam představit nějaké fungující zázemí. Pak se všechno začalo rýsovat a já si to místo hrozně oblíbila. Mělo to a pořád to má takovou kouzelnou atmosféru, kterou jsme se tu snažili zachovat, už jenom kvůli těm křeslům a stolečkům. Bavilo mě veškeré budování, ale vlastně jsem pořádně nevěděla, do čeho jdu. Neměla jsem tu v podstatě co dělat, ale pořád jsem vymýšlela věci, co by tu šly zrealizovat. Teď po roce je to místo, kam hrozně ráda chodím snídat, psát, je to hrozně inspirativní prostor. Už jsme taky pochopila, co všechno to obnáší, že to není jen tak. Začíná to u maličkostí jako jsou vyhořelé svíčky na stolech. Hned mi padne do oka, když něco přebývá nebo je špatně, a naopak mě potěší, když tam něco vyloženě sedne.  Tančírna je prostě moje srdcovka.

Balahala je vlastně vybudovaná z holých stěn, sám jsem to tu viděl před rekonstrukcí. Vlastně kdyby jen z holých stěn, byl tu pěkný nepořádek. Jak se z toho podařilo vybudovat tak pěkné a fungující místo?
Předtím tu byla myslivecká prodejna, takže zdi byly zelené. To se samozřejmě muselo přemalovat, pak jsme taky opravovali podlahy. V jednom sále zůstaly původní parkety, které se jen daly do pořádku, druhý sál je celý zrekonstruovaný. Musel se vytvořit dětský koutek, což s sebou přináší určitý stupeň bezpečnosti, který se musí zajistit. Všechno se taky přizpůsobovalo tancování. Samotný vstup do tančírny dřív nebyl tolik vyšperkovaný, my jsme se snažili pomocí Hithitu vybrat určitou sumu peněz, abychom to mohli předělat opravdu ve velkém. Jenže cílovou částku jsme přestřelili, to už teď víme, takže jsme to podle pravidel museli všechno vrátit a taky vrátili, do posledního haléře. Mělo to ten pozitivní efekt, že jsme cítili opravdu obrovskou podporu od lidí tady z výběžku, takže nám stálo za to budovat tančírnu dál. Bar jsme udělali z palet, které jsme dostali darem, ze svých peněz jsme nakoupili křesílka a gauče, teď tu máme nový koberec, jelikož ten starý byl pocákaný od barev. Pomocí majitele se nám tu podařila vybudovat kuchyňku a zázemí pro personál, tudíž teď jsme víceméně se vším spokojeni, ale samozřejmě chceme zkrášlovat a zlepšovat dál.  

Kdo vůbec prosadil myšlenku, že Rumburk potřebuje tančírnu? 
Tančírna je dítě paní ředitelky Doušové, je to její srdcovka. Ona to celé vymyslela. Nejdřív tu byl nápad, že to bude jen gymnastický sál nebo posilovna, nakonec se z toho vyvrbila tančírna. S tím přišla mamka, že výběžek potřebuje tančit, potřebuje zábavu, potřebuje radost z pohybu, nejenom se zmítat v posilovnách a tělocvičnách. Hrozně ráda vypráví, jak tu seděla na bednách, přemýšlela nad barvama Balahaly a všichni ji říkali, že to bude hrozný, ale nakonec je to úplně geniální.

Ze začátku se zdálo, že sem lidé mají strach chodit, že se bojí tancovat. Změnilo se to?
Ano, můžu říct, že si sem našli cestu. Pořád se potýkáme s tím, že to není samozřejmost. Lidé se trochu bojí hýbat jinak, než jsou zvyklí. Pravidelně sem chodí mladí lidé, školáci, a senioři. Jsou tu i aktivity pro školku a pak tu funguje taková zlatá střední cesta, to dělá třeba Alenka Košnarová, na ní chodí ženský normálně, bez ostychu. Určitě tomu „novému“ tancování pomohly víkendové workshopy, zkoušelo se tu flamenco a ruben (karibské tance). Bylo znát, že tu ten zájem je, stačí překonat ostych.

Co se v Balahale za ten rok stihlo uspořádat?
Když vynecháme pravidelné aktivity, tak tam byly hlavně akce pro děti. Například „Večerníček slaví narozeniny“, to se tančírna proměnila v pohádkovou říši, vzadu se tancovalo a promítalo, děti byly převlečené za pohádkové postavičky. Pak tu byl Halloween, všude strašidla a nádherná výzdoba, to jsme se opravdu vyřádili. O Vánocích jsme měli „Dny Schrödingerova institutu“, v sále se pro děti promítaly klasický vánoční filmy a vepředu odpočívali rodiče od vánočního shonu. Pili kafíčko, jedli čokoládičky a prostě relaxovali. Dělali jsme tu i Mikuláše a akci „Vzhůru do oblak!“, to jsme vystavovali všechna přání, která si lidé mezi sebou přáli, nakonec jsme vyjeli na Dymník a pouštěli takové ty lampiónky štěstí. Samozřejmě tančírnu využíváme i pro interní záležitosti institutu.
Pro někoho, kdo tu ještě nebyl: co všechno najdeme v tančírně za prostory?
Tak hlavně dva taneční sály, tady dole je první, taková nudle. V něm jsou samozřejmě zrcadla, ale je to trochu obludárium, dělá nepěkné tvary, takže vždycky přijdete domů a cítíte se mnohem krásnější. Za tímhle prvním sálem je už zmiňovaný dětský koutek. Nahoře je pak další zrcadlový sál, kde jsou i baletní madla. Ten je trochu větší a hezčí. A vepředu samozřejmě funguje naše kavárna.

Je možné pronajmout si tam nějaký sál?
Je, teď ale budou pronájmy procházet trochu přísnějším schvalováním, protože nechceme, aby si to pronajímali lidé, kteří si toho vybavení neváží. Umím si představit, že by to tu bylo naprosto úžasné pro maturanty, kteří chtějí nacvičovat svoje předtančení na ples. S tím tu musím vyzdvihnout i Alenu Košnarovou. Ta už párkrát maturitní předtančení připravovala a moc se to povedlo. Rádi bychom nabídli její služby, ona umí vymyslet opravdu líbivou chorografii s tím, že by všechno maturanty pěkně naučila a připravila je na jejich vystoupení. Takže nabízíme kompletní balíček – prostory plus choreografka.

Ty tu máš na starosti výstavy a slyšel jsem, že máš naplánováno až na rok dopředu. Je to pravda?
Když jsme připravovali rozpočet, tak jsem si to opravdu naplánovala na rok dopředu. Teď je to trochu masakr, protože výstavy střídáme po třech týdnech, lidi se nestačí aklimatizovat na novou výstavu, takže ten koncept možná trochu pozměníme. Aktuálně nás čeká výstava „Ze života tančírny“ od Páji Váchové, která pro nás pracuje, a ode mě, protože já se tu taky občas mihnu s foťákem. Dále tu bude Jana Filasová z Ústí nad Labem. Chceme tu zviditelnit i Malenku Váchovou, ta se věnuje malbě, takže to bude výstava na plátně a na stojanech.

Prochází výstavy nějakým „výběrovým řízením“?
Ráda tu pomáhám vystavovat buď mladým a talentovaným v uvozovkách umělcům, kteří se ještě nikde výrazně nezviditelnili, nebo naopak zkušeným lidem, kteří by měli být inspirací pro mladé. Teď mám rozjednaného skvělého fotografa, takže jestli to vyjde, tak začnete fotit všichni. (smích)

Co vlastně tančírna dostane k narozeninám?
Bude mít samozřejmě oslavu – 20. května, je to pátek. Začínáme ve čtyři hodiny. Plánujeme tu obrovskou parádu, připravujeme speciální program, bude tu ta tematická výstava, prostě narozeniny jak se sluší a patří. O tu radost, že tu je tančírna už rok, se chceme podělit se všemi, proto byla spuštěna soutěž o měsíční permanentku, která nemusí být jenom na pohybové aktivity, ale třeba i na volný vstup do kavárny. Když vyhrajete, budete si moc dát kafíček kolik jen vydržíte. A pro ty nejmenší jsme připravili malbu na obličej, a tak se může každý, kdo bude chtít proměnit, jak jinak, než v kočku.

Je ještě něco, co se bude v Balahale měnit nebo budovat?
Náš barista by rád trochu zvětšil kavárenský koutek, to znamená rozšířit bar, sehnat stolečky a křesílka. Pak celkově s Balahalou chystáme velké změny, ty by měly odstartovat v září. Tančírna začne tak trochu od znova, v novém kabátě, aby to tu nepřestalo lidi bavit. Chystáme nové pravidelné i nepravidelné aktivity, připravujeme úplně jiný program, celé se to tu překope. Už teď to začínáme plánovat a přes prázdniny se všechno vypiluje a dovymyslí.