Kateřina Stoklásková: Nové středisko ve Velkém Šenově je rozhodně prostornější

Středisko ve Velkém Šenově před časem fungovalo ve škole, proč se nyní přesunulo do nových prostor?
Je to všechno trochu komplikovanější. Dříve vedly středisko dvě holčiny, ale paní ředitelka Doušová chtěla, abychom jim s tím pomohli a aby se to trošku zlepšilo, protože sem chodila jen určitá komunita dětí. Nakonec situace vyústila v to, že jsem zůstala tady v Šenově já a holky odešly, takže jsem si do střediska přivedla svoje kolegyně z Jiříkova.

Příběh se školou začal tedy v roce 2015, kdy jsme se na jaře stěhovali do prostor základky. Před prázdninami nám řekli, že musíme školu opustit, tak jsme zase všechno odstěhovali do Jiříkova a nevěděli jsme, jestli se budeme moct někam vrátit. Na konci prázdnin ale z jednání vyplynulo, že jsme vlastně nemuseli nikam odcházet, takže se středisko stěhovalo zpátky. Vydrželi jsme tam jeden školní rok a pak se začalo hledat jiné místo, jelikož nám ve škole opět řekli, že ty prostory potřebují. Naštěstí se díky paní místostarostce našel byt, ve kterém jsme teď. Sečteno a podtrženo – už jsme se stihli stěhovat třikrát…

A kde to vlastně jsme? Co je to za objekt?
Tohle je bývalá bytová vila Severografie, kde bydlel pan ředitel.

Jak k ní institut přišel?
Já byla trošku bezradná, nevěděla jsem, co mám dělat a hlavně jsem nechtěla zrušit činnost v Šenově a opustit ty děti, protože jsem jim slíbila, že se v září vrátíme. A tak jsem oslovovala spoustu lidí, prosila na úřadě, konkrétně na středisku bytového hospodářství. Nakonec se mi ozvala magistra Kamila Frusová, to je místostarostka v Šenově, a ta mi řekla, že bude dělat všechno pro to, abychom z města nemuseli odejít. A co slíbila, to splnila – takže takhle jsme se sem dostali.

Jak to tady vypadalo na začátku? Co se muselo změnit?
Tady v těch prostorách? Hlavním problémem byla plíseň, protože se netopilo ani nevětralo. Takže přijeli chlapi od nás z Jiříkova, pan Duda, pan Polák a pan Berounský, museli všechno vysavovat, vydesinfikovat, vymalovat a pak jsme nastoupily my ženský. Proběhl generální úklid a bylo hotovo. Když je potřeba, tak tohle rychle a efektivně zvládáme! (smích)

Jsou tyto prostory v něčem lepší, než bylo zázemí ve škole?
Já si myslím, že ano. Určitě to je větší, máme víc prostoru a je tady úžasná koupelna. Za to vděčíme panu Dudovi, který ji fakt vyšperkoval. Takže se nám tady bude lépe přespávat, protože děláme také víkendové akce pro děti a přespáváme ve středisku. Všechno jsme si opravili sami, nábytek se přesunul ze střediska ve škole, zvládli jsme to tedy s minimálními náklady.

Co bude ve středisku fungovat za aktivity?
V první řadě Kočičí akademie, což je taková domácí příprava pro děti do školy. Ta bude fungovat v pondělí, ve středu a v pátek. V současné době máme přihlášených 12 dětí. Potom tady máme kroužek „Malí šikulové“, který jsme provozovali i v minulém školním roce a osvědčil se. Tam chodí takové ty menší děti, aby se naučily pracovat s papírem, lepidlem a nůžkami, aby si ty ručičky trochu procvičily.

Pak tady vytváříme kroužek malování bez papíru. To je vlastně malování na všechno krom papíru. V loňském roce jsme zkoušeli malování na sklo, ale měla jsem pocit, že je to jednotvárné. Budeme malovat na kamínky, na dřevo, prostě na všechno, co se dá.

A v pátek spouštíme kroužek holčičího tvoření. To je kroužek, ve kterém se holky budou učit základy háčkování, pletení, vyšívání a hlavně se těší, že budeme mít dvakrát do měsíce základy vaření.

Kolik dětí bude podle Vás docházet na kroužky?
V současné době máme 33 přihlášek a v průměru by na každý kroužek mělo chodit tak 14 – 15 dětí. Každý školní rok se se stane, že někdo odpadne. Děti jsou nejdříve natěšené, ale pak třeba zjistí, že to nestíhají. Ale i když někdo ubyde, tak si myslím, že máme dětí dost. Já mám třeba hrozný strach z holčičího kroužku, protože tam máme přihlášeno nejvíc dětí a neumím si představit třeba 16 holek v téhle malé kuchyňce, takže to ještě budeme muset nějak promyslet.

Jak se uchytila Kočičí akademie?
Kočičí akademie se chytla spíše u dětí na prvním stupni. Větší děti o to moc zájem nemají. Je jasné, že žádné dítě nebaví učení a úkoly tak jako třeba hry, ale myslím, že to prostě děláme jinak než ve škole. Děti k nám přijdou, popovídáme si, řeknou mi, co bylo ve škole, a v klidu si ten úkol napíšou. Jsme tady dvě, takže tu nesedí pět dětí, které by dělaly úkoly. Zbytek si tady může hrát, děti se prostřídají, aby nebyly nervózní a aby na to učení měly klid. Potom přijdou domů a vědí, že mají všechno hotové. Můžeme jim – máme to od rodičů dovolené – zkontrolovat tašky, penály, ořežou si tady pastelky, prostě jsou nachystané do školy a mají doma pokoj, můžou se věnovat jiným věcem.

Do kolika hodin jsou děti ve středisku?
Prakticky do čtyř hodin. Ale Kočičí akademie je do půl třetí, je trošku kratší, protože začíná dřív. Podle nás je to tak akorát, nechceme děti zbytečně vytěžovat, musejí si také doma užít rodičů.

Kolik lidí bude v Šenově pro institut pracovat?
Ve středisku budu působit já a kolegyně Alena Billá, budeme dvě. Nesmím zapomenout, že je tady i Hudební akademie s Rendou Habichem, ta je také velmi oblíbená.

Pozorujete, jak se institut v Šenově vyvíjel?
Rozhodně se s institutem Šenov proměnil, podle mého názoru k lepšímu. Dříve tu institut pracoval tak, že ho vedly dvě  maminky a z počátku měly mnoho dětí.  Bohužel to nedopadlo podle našich představ, nakonec chodila pouze určitá skupina dětí a institut je tu přeci pro všechny. Samozřejmě to udělalo zlou krev a situace se musela nějakým způsobem řešit. V tu chvíli jsme sem přišli my a nastavili trochu jiná pravidla. Ze začátku k nám byly maminky a tatínkové opatrnější, ale teď už nám i ti, kteří byli opatrnější, věří a svoje děti nám svěřují.

Jak tedy rodiče vnímají institut?
Rozhodně pozitivně, protože v Šenově před příchodem Schrödingerova institutu tady nebylo moc kroužků hlavně pro menší děti. Rodiče byli v práci a děti zůstávaly doma samy, nebo trávily čas v družině a věděly, že svoje volná odpoledne nemají plnohodnotně využitá. To se s příchodem institutu změnilo, pro děti je v dnešní době naplnění volného času hodně důležité.

Plánujete ve středisku ještě něco budovat nebo dokupovat?
Jsme tady v pronájmu, takže nic velkého předělávat nebudeme. Nějaké maličkosti se dokoupí, ale základ rozhodně máme. Potřebujeme se dovybavit nádobím, nějaké pánvičky a to je asi vše. Samozřejmě nezmiňuji materiál na tvoření, ten se dokupuje pořád.

Bude se tedy rozšiřovat nabízený sortiment kroužků?
Tak, jak to máme naplánováno teď, to stačí, protože bychom jinak nestíhali ani my, ani děti. Druhou věcí je, že dopoledne působím v jiříkovském Koťátku a až pak se s kolegyní přesunujeme do Šenova.

Funguje středisko i o víkendu? 
Občas, když se naplánuje přespávání nebo nějaký výlet. Děti mají nejraději přespávání v samotném středisku, že si uvaříme nebo dojdeme někam na oběd. Stihneme i výlet a pak jsme tady, děti si hrají hry nebo jim promítáme pohádky. To je pro ně největší zážitek. Čas od času se také zúčastňujeme společných akcí s jinými středisky.

Jak se podle Vás institut od svého založení proměnil?
Musím říct, že se posunul někam úplně jinam a je to jenom dobře. Institut začínal jako malá organizace, teď je to obrovský kolos. Když se Schrödingerův institut spouštěl, bylo tu jen pár lidí. Já jsem měla tu čest, že jsem s těmi lidmi začínala a nyní můžu pracovat s paní Doušovou, panem Šišulákem a s kolegy z Jiříkova, což je pro mě hrozně pozitivní, protože tihle lidé jsou neuvěřitelně skvělí a pozitivní. Institut je taková velká, opravdu velká rodina a myslím si, že mám velké štěstí, když v něm můžu pracovat. Zároveň jsem ráda, že institut pořád roste a že je nás čím dál tím víc, můžeme pomáhat větším množství lidí.

Když jsme se celou dobu bavili o Šenově, jak se Vám v něm žije?
Já jsem se narodila v Krkonoších, konkrétně ve Vrchlabí, a když jsem začala chodit do třetí třídy, tak jsme se přestěhovali do Velkého Šenova. Pak jsem na devět let odešla a po rozvodu se zase moje cesty zkřížily s Šenovem. Teď už nikam nepůjdu, už neodejdu. Je pravda, že Šenov by mohl být trošičku hezčí, ale já mám s Šenovem hodně vzpomínek a jsem s ním vlastně sžitá, je to můj domov a žije se mi tu dobře. Nemohla bych bydlet třeba ve Varnsdorfu, Rumburku nebo snad v Praze, to pro mě není.

text: Ondřej Obergruber
foto: Jakub Trmal