O NÁS: Gabriela Doušová: Schrödingerův institut je něco jiného než domovy dětí a mládeže. My chceme změnit svět

V roli ředitelky Schrödingerova institutu působíte od roku 2013. Jak se změnil váš pohled na tuto funkci od chvíle, kdy jste nastoupila, do nynějška?
Ono to bylo trochu jinak, protože v roce 2013 jsem nastoupila jen jako zástupkyně ředitele. V pozici ředitelky jsem až od září 2014. Když jsem nastupovala do Schrödingerova institutu, neměla jsem dost jasnou představu o tom, co to vlastně je. Věděla jsem co je cílem, tak jak mi to říkali radní a tehdejší zakladatelé, že máme pomáhat lidem, aby mohli pomáhat dalším lidem. Ale konkrétní představu o fungování institutu jsem neměla a myslím, že ji neměl vůbec nikdo. Za tu dobu, co v institutu pracuji, se toho hodně změnilo. Doufám, že se nám podařilo dát institutu jasné kontury, aby i lidé z venku, a nejenom my uvnitř, věděli, co to institut je, jaký je jeho cíl a pomocí čeho chceme tohoto cíle dosáhnout.
Nastavili jsme jasná pravidla fungování celé organizace, to znamená průhledný systém podpory aktivit, kvalitní systém kontroly nakládání s ministerskou dotací. Máme přehled o každé koruně, sledujeme, kam peníze jdou, na co jsou využity, kdo je využil, kdo zodpovídá za kontrolu a v jakém rozsahu, ale hlídáme, jestli by využití těchto peněz nešlo udělat efektivněji. Hodně se pokročilo v personální práci, dnes už nefungujeme na náhodném vybírání spolupracovníků, ale vybíráme si kvalitní lidi nejenom podle vzdělání, praxe, ale i podle charakteru, vztahu k lidem, k menšinám. Víme, co od nich požadujeme a oni také už přichází do institutu s tím, že vědí, co mohou nabídnout, a hlavně, co od nás za to dostanou.
Institut se stabilizoval, upevnila se jeho pozice ve výběžku a teď už ho, doufám, čeká jen rozvoj a zkvalitňování jeho aktivit a práce.

Zažila jste jako ředitelka institutu nějaké situace, o kterých jste si předtím vůbec nemyslela, že je budete muset řešit?
Je toho hodně, především jsem vůbec nečekala, že bych se do téhle pozice dostala. Jako zástupkyně jsem byla po odchodu pana ředitele Čunáta zřizovatelem institutu pověřena dočasným vedením do doby, než si na diecézi najdou ředitele nového. Ale po roce zastupování mi bylo oznámeno, že by bylo dobré, kdybych ve funkci ředitelky zůstala oficiálně.
Ale nejvíce překvapení skýtají lidé. Někdo sem například přijde jako outsider, a po roce práce v institutu se z něj vykřeše diamant, bez kterého si institut ani nechcete představit, a naopak, o někom si říkáte, že bude stoprocentním přínosem, a nakonec to tak vůbec není a vám se uleví, když si hledá svou cestu někde jinde.
Zjistíte, kolik lidí to myslí s institutem opravdu vážně a kolik lidí má snahu ho oškubat, vytěžit z něj jen něco pro sebe. Překvapí vás, kdo všechno má takové úmysly. Na druhou stranu vidíte kolegu, který dostane honorář za své vystoupení a věnuje ho institutu jako dar, jiný jde a přispěje svému svěřenci na výlet nebo na nákup sportovních bot, jeden z našich kolegů zaplatil dítěti ze svého oddílu celý pobyt na táboře, o sbírkách ošacení pro ty nejchudší, o návštěvách rodin dětí a o osobním zájmu našich lidí o životy jejich svěřenců ani nemluvím.
Takových překvapení je plno každý den, a já vidím, kolik dobrého v našich lidech je.
 
Když jsme spolu před časem mluvili, říkala jste mi, že vám často volají lidé a říkají, jak je institut úžasné zařízení a jak převratná to je myšlenka. Fungují někde v republice organizace na podobném principu?
Myslím, že zařízení podobného rozsahu nikde jinde v republice není. Na podzim jsme byli s mým zástupcem Honzou Šišulákem na konferenci ředitelů církevních škol, a když jsme tam mluvili o Schrödingerově institutu, tak mnozí byli zaskočeni rozsahem, úrovní pořádaných aktivit a hlavně naším zaměřením. Stále nám volají ředitelé z jiných škol a zajímají se, navštěvují nás. Dokonce i ministryně školství si vyžádala reference o našem institutu, což nás překvapilo a potěšilo.
Středisek volného času je v republice hodně, a jejich cílem je poskytnout dětem kvalitní volnočasovou zábavu. My ale máme jiný cíl, my chceme zlepšit svět tady u nás, ve Šluknovském výběžku, a vztahy mezi lidmi. Naše volnočasové aktivity jsou jen prostředkem k dosažení tohoto cíle. V tom se od ostatních středisek lišíme. Navíc se nesoustředíme jen na děti, ale máme v hledáčku opravdu všechny vrstvy obyvatelstva, zejména nás zajímají ti, kteří jsou jakýmkoliv způsobem vyloučeni ze společnosti. Nejsou to jen chudí lidé a Romové, ale jsou to i rodiče samoživitelé, maminky na mateřské, hendikepovaní lidé, senioři a další. Naše práce tedy zasahuje všechny skupiny lidí, a o tom institut je.

Institut funguje čtvrtým rokem, ve výběžku už má svoje pevné místo. Je tohle ten stav, kdy už se budou jen zkvalitňovat služby, nebo se chce institut dál rozšiřovat? Jaká je jeho budoucnost?
Rozhodně nemáme ambice rozšiřovat se mimo výběžek. Spíše je naší snahou vytvořit a uvést v život programy, které budou moci něco změnit ve společnosti Šluknovského výběžku k 
lepšímu.

Jaké to jsou programy?
Například v předškolním klubu Koťátko pečujeme o děti ze sociálně nepodnětného prostředí. Ačkoliv jsou to mnohdy chytré děti, jsou často vlivem tohoto prostředí, tak opožděni ve svém vývoji, že nestačí svým vrstevníkům z prostředí a rodin fungujících standardním způsobem. Tyto děti ve svých třech čtyřech letech neumějí pořádně mluvit, mají mizivou slovní zásobu, nepoznají jména zvířat, neznají barvy, levou a pravou stranu… Takové dítě přichází již k zápisu do školy s obrovským hendikepem a od první třídy je odsouzeno k prohrám. Samozřejmě, že jeho školní neúspěšnost pak v něm vzbuzuje pocit křivdy, který je navíc dost často podporován ze strany jeho příbuzných, a bohužel, i některých aktivistů a lidskoprávních organizací, a s tím narůstá i jeho osobní i společenská frustrace. Pak se není co divit, že už od školních let se mezi lidmi vytváří zloba a nevraživost.  My pracujeme na programu, jak tento problém řešit, jak oslovit tyto nepodnětné rodiny a přesvědčit rodiče, aby nás nechali s jejich dětmi pracovat.
K dnešnímu dni hovoříme o třech desítkách dětí z Jiříkova, Rumburku a Mikulášovic. A to jsme před rokem začínali se dvěma kluky. A výsledky jsou překvapivé. Děti se velmi rychle učí a věřím, že až půjdou do školy, budou stát na stejné startovní čáře, jako jejich spolužáci.
 
A které jsou ty další programy?
Další náš program – Kočičí akademie – se zaměřuje na eliminaci školní neúspěšnosti. Sem přicházejí děti po vyučování připravovat se na další školní den. Udělají si zde úkoly, naše tutorky je vyzkouší ze slovíček, z básničky, dohlédnou na to, aby měly připravené školní pomůcky, obalené učebnice a sešity. Ale hlavně motivují je, aby měly děti snahu být stále lepší, aby měly dobré známky, aby neměly kázeňské problémy. Sami jsme neuměli představit, jak moc to dětem pomůže, jak fantastické výsledky budeme mít. Ale zlepšení školních výsledků je markantní.
Od září se Kočičí akademie rozšiřuje, takže z prvních třech středisek jich budeme mít jedenáct po celém výběžku.
Dále připravujeme projekt Výchova matek k rodičovství, což je program pro náctileté maminky. Chceme je naučit hrát si s jejich malými dětmi a přirozeným způsobem je tak rozvíjet.  To, co by se někomu mohlo zdát běžné a přirozené – mazlit se s dítětem, povídat si s ním, hrát „Paci, paci“, nebo „Vařila lištička kašičku,“ tyto maminky neumí, neznají, protože ani jim se nikdy nikdo takto nevěnoval. Proto to nemohou naučit své děti. A ty pak ve svém vývoji zůstávají pozadu za svými vrstevníky. Náš program by mohl pomoci odstranit tyto nedostatky a nastartovat pozitivní změny v této sociálně slabé a nepodnětné komunitě.
Připravujeme mimo jiné projekt pro začlenění dětí s nadváhou do širší dětské společnosti. Ve spolupráci s dětskými lékaři a obezitology, fyzioterapeuty a dalšími odborníky chceme vytvořit pro děti sérii kvalitních pohybových aktivit tak, aby dítě buď zhublo, nebo aby získalo takovou fyzickou kondici, která mu umožní normálně fungovat a zařadit se tak zpátky mezi své kamarády.
Byli bychom rádi, kdyby se nám podařilo připravit takové programy pro začleňování vyloučených jedinců ze společnosti, které by potom mohly fungovat kdekoliv v republice.
 
Takže se soustředíte jen na vyloučené jedince ze společnosti?
Rozhodně ne. Naše práce se netýká jen začleňování vyloučených lidí. Věnujeme se i podpoře talentovaných dětí, rozvoji kultury a kulturní vzdělanosti v regionu a také rozvoji sportu.
Například naše Basketbalová akademie navázala úspěšnou spolupráci s Českou basketbalovou federací a Olympijským výborem a připravuje pilotní projekty výchovy sportovní mládeže podle kanadského modelu. Ten se úplně liší od našeho systému. Zatímco v Česku se snažíme talentované dítě rychle dostat do vrcholové formy, v Kanadě se snaží držet dítě sice v kvalitní formě, ale ne v té vrcholové, až do doby, než k ní dozraje fyzicky a hlavně psychicky. To je tak kolem osmnácti, dvaceti let. U nás je nadaný sportovec v šestnácti letech šampión, ale když v osmnácti zažije svou první velkou prohru, nebo úraz, psychicky to neunese, není na to duševně vyzrálý. Není schopen se s tímto zádrhelem vypořádat, začít znovu od začátků, znovu zabojovat, a pak se často stává, že od sportu odchází. Proto se našim basketbalistům kanadský model líbí víc. Pokud se to Honzovi Hladíkovi a Honzovi Šišulákovi podaří, využívali by tento model nejen naši basketbalisti, ale dalo by se to přenést i na ostatní basketbalovou mládež v republice, a navíc, dalo by se to aplikovat i na ostatní sporty. A to by bylo skvělé.

Stane se ještě někdy, že se ve Šluknovském výběžku setkáte s někým, kdo vůbec neví, co to je Schrödingerův institut?
Ale ano, stane se to, i když už jen výjimečně.

Další otázkou je, jestli se podaří institut dlouhodobě udržet, mluvím tady třeba o tom, jestli budou stále dostupné peníze na takový rozsah poskytovaných služeb. Je institut něco, co může fungovat roky?
Institut samozřejmě udržitelný je. Má status školské právnické osoby, stejně jako jakákoliv základní, mateřská škola nebo gymnázium. Aby se dal Schrödingerův institut vůbec zrušit, muselo by dojít k nějakému šílenému ekonomickému problému – bankrot, tunel nebo nějaký velký trestný čin. Aby se toto nikdy nestalo, má institut nastaven velmi tvrdý systém kontroly. Samozřejmě, že vždy může selhat lidský faktor, ale necháváme si pravidelně dělat interní audit, který by měl případné chyby odhalit.
Jako každá školská právnická osoba dostáváme i my peníze od Ministerstva školství. Ty jsou určené na mzdy, provoz, například nájmy, a na činnost, například na nákupy sportovního náčiní a podobně.  Ale tím, jak nám stoupá počet aktivit, zvyšuje se i počet členů, dnes jich mimochodem máme přes pět tisíc, a naši lidé chtějí víc a víc pracovat, což si žádá mnohem víc financí. Dostáváme se na hranici, kdy už musíme pečlivě zvažovat a plánovat, každý výdej, každou vydanou korunu.
Na začátku každého roku předkládají gestoři vedení institutu svůj roční plán aktivit, s přesným rozpočtem, kolik která aktivita bude stát. Z tohoto plánu už v únoru víme, že například v září pojede třicet dětí na výlet, jak vysokou částku dítě zaplatí, kolik zaplatí institut, a co se za to všechno pořídí, například doprava, vstup do bazénu nebo na hrad, diplom nebo oběd a podobně. Máme to opravdu pečlivě připravené, takže do poslední koruny a do posledního dne v roce víme, co nás čeká.
Pokud se budeme chtít dál rozšiřovat, budeme samozřejmě potřebovat víc peněz. Ale i když budeme dělat jen to, co děláme, z prostředků, které máme k dispozici, myslím, že i tak toho dokážeme udělat víc než dost.

Ondřej Obergruber
fotografie: Pavlína Váchová