O NÁS: Klára Stodůlková - když je celý váš život basketbal

Nejoblíbenější…
…jídlo: Kuřecí nudličky na smetaně se žampiony… I když žampiony vlastně nejím, ale ten zbytek mi chutná! (smích)
…barva: Modrá. Modrá a bílá, ale převažuje modrá. Jsou to vlastně naše klubové barvy, ale měla jsem je ráda už dávno předtím.
…film: Zachraňte vojína Ryana! 
…činnost: Práce s dětmi a trénování basketbalu. Ráda basket někoho učím, ale zároveň mě baví vlastní trénink. 
…zpěvačka: Demi Lovato.

Moje koníčky: Basketbal! Také ráda chodím ven s přáteli, sportuji, je toho víc.

Moje životní motto: „Nejtěžší věc na tomto světě je žít v něm. Buď silná a žij.“ Tahle myšlenka mi opravdu imponuje a jednou bych si to ráda nechala vytetovat.

Kde sebe sama vidím za dvacet let: Pořád bych chtěla pracovat s dětmi, ale neumím si úplně představit, jak to se mnou bude vypadat. Zatím vidím Schrödingerův institut a vysokou školu.

Čeho bych chtěl v životě dosáhnout: Ráda bych procestovala svět, hlavně je mým snem vidět Austrálii a Ameriku. Kdyby to bylo možné, rozšířila bych Schrödingerův institut i mimo výběžek, republiku… prostě všude. Umím si představit, že bych trénovala třeba v Austrálii, tam jsou možnosti zase úplně jiné.
Z čeho mám strach: Z neúspěchu. Bojím se představy, že nedokážu to, co bych chtěla. Třeba že bych nedodělala vysokou školu, prožívala nějaký neúspěch v basketbale a podobně.

Čeho v životě lituji: Že jsem šla na obchodní akademii! (smích) Rozhodně bych si teď vybrala jinak.

Na co jsem pyšná: Díky institutu dokážu být samostatný člověk, nepotřebuju tak velkou pomoc od rodičů a dokážu se o sebe postarat sama. Jsem pyšná, že díky institutu jsem úplně jiný člověk, lepší člověk. Hodně mi dalo to, že se pohybuji mezi úžasnými lidmi a myslím, že se to všem nepoštěstí. Dokážu vystupovat sama za sebe, dokážu se seznámit, umím pracovat s dětmi a něco je naučit.

Jak jsem se dostala k basketbalu: V osmé třídě přišla kamarádka, že je v Rumburku kroužek basketbalu. Tak říkám, že bychom to zkusili, protože už od malička jsme si chodili na hřiště házet a blbnout. Začalo mě to bavit, pak jsem dostala možnost trénovat ve Varnsdorfu a tam jsem už zůstala, tam mě naučili vše, co teď umím. Až doléčím koleno, tak budu hrát dále za Varnsdorf (druhou ligu žen) a za Liberec (první ligu žen).

O mém týmu ve Varnsdorfu: Jsme hodně dobrá parta, samozřejmě občas máme jiné názory a taky svoje nálady, ale podržíme se, dokážeme se podpořit a rozhodně se můžeme jedna druhé svěřit. Musím říct, že opravdu dobře držíme pospolu.

Kolik času věnuji basketbalu: Dokud jsem neměla rozbité koleno, tak to bylo sedm dní v týdnu, vlastně nonstop. Dvakrát týdně je dětský trénink, třikrát týdně mám svůj trénink, o víkendu jsou zápasy. Prostě skoro veškerý můj čas zabírá košíková.

O mém tetování: Tetování se mi začalo líbit už dávno a říkala jsem si, že jestli mám mít nějaké tetování, tak pro mě musí mít velký smysl. Mám tam napsáno: Mysli pozitivně. Vybrala jsem si to, abych nepřestávala myslet pozitivně a abych se pořád posouvala dál, nic nevzdávala a aby mě to motivovalo. Tetování mě vůbec v ničem neomezuje a přišlo ke mně docela nečekaně. Když jsem měla narozeniny, tak mi rodiče řekli, že mi na něj dají peníze. Bylo to ze dne na den, došla jsem si to domluvit, zařídit a bylo hotovo.

O operaci: Měla jsem prasklý meniskus v koleni, už jsem potřebovala na operaci, protože mě to hodně omezovalo. Problémy s tím byly už rok a postupem času se to horšilo, až to bylo úplně neúnosné. Teď musím pomalu cvičit, úplně mi ochably svaly na noze. Jsem teprve měsíc po operaci, takže to ještě bude trvat dlouho.

Já a moji psi: Doma máme dva psy. První je osmiletý německý ovčák, je to holka a jmenuje se Kelly. Teď máme také nového zachráněného psa. Sami nevíme, co to přesně je, asi kříženec dobrmana a je mu osm měsíců. Snažím se s nimi chodit ven a věnovat se jim.

Jak těžké bylo vystudovat obchodku: Nejtěžší na tom byla matematika, ale když člověk dával pozor a snažil se, tak to nebylo nijak složité. Mě začala bavit ekonomika a to už bylo jednoduché, pochopila jsem vlastně všechno, o co tam jde. Ta škola mi dala hodně, ale kdybych si mohla znovu vybrat, jdu jinam.

Kam mám namířeno: Od září nastupuji na TUL v Liberci, konkrétně na pedagogiku volného času. To studium potřebuji, abych mohla dál pracovat ve Schrödingerově institutu, kde jsem zaměstnaná právě jako pedagog volného času. Budu studovat dálkově, abych mohla přes týden zůstávat ve výběžku a dál pracovat s dětmi.

Já a práce s dětmi: Jednou za mnou přišel pan Šišulák, že by chtěl rozjet tréninky dětí. V Rumburku, ve Varnsdorfu a potom i po okolí ve výběžku. Ptal se, kdo by mu s tím pomohl, tak jsem se přihlásila. Chtěla jsem zkusit naučit někoho to, co naučili mě. Postupem času toho začalo být víc a víc, mě to začalo bavit a hlavně je úžasný pocit vidět, jak se děti pořád a pořád zlepšují, jak jim to dělá radost a jak rádi chodí na tréninky. Tohle začalo naplňovat můj život, chtěla bych to dělat dál a právě proto jsem teď začal studovat zmíněný obor na vysoké škole. Chci se dál vzdělávat, účastnit se seminářů, abych věděla, jak správně postupovat, a abych byla schopná předat víc svých zkušeností.

Kdybych mohla jednu věc na světě změnit, co by to bylo: Nepřátelství mezi lidmi. Ať už je to mezi rasami nebo mezi nějakými sociálními skupinami. Lidé by se mezi sebou měli uznávat bez ohledu na cokoliv, jinak to nedělá dobrotu. Podle mě se dá pracovat s každým, vidím to právě v institutu.
Co je největší problém Šluknovského výběžku: Ta nenávist. To, že všichni hází nepřizpůsobivé občany do jednoho pytle. Já znám mnoho takových, kteří si hledají práci, pracují, ale stejně jimi všichni povrhují.