To, co se ověřilo v Poustevně, chci praktikovat v Mikulášovicích, představuje Lucie Syrovátková nové středisko Schrödingerova institutu

V květnu se v Mikulášovicích otevírá nové středisko Schrödingerova institutu. Za jeho zrodem stojí Lucie Syrovátková, která doteď nadmíru úspěšně vedla stejné středisko v Dolní Poustevně. Jak hodnotí dosavadní působení v Poustevně a co se chystá v Mikulášovicích?

Sedíme tady v budoucím mikulášovickém středisku Schrödingerova institutu. Jsme ve školní budově, nebo je to tu teď opuštěné?
Škola je tam dole, ano, tohle byl původně první stupeň. Teď už jsou oba stupně na hlavní budově a v těchto prostorách fungují dílny a školní jídelna. Dokonce tu je i vybavená kuchyňka na kroužek vaření. V prvním patře má pak Renda Habich hudební akademii. No a mně přišlo záhodné, že když už je tady HAŠ, mohlo by se tu zřídit i středisko.

Vy již dva roky vedete středisko v Dolní Poustevně. Jak se tam uchytilo?
Naprosto perfektně, dětí pořád přibývá, až si říkám, kde je ten strop. Musím přiznat, že se to zaběhlo opravdu dobře, spolupráce se školou je výborná, učitelé nám doporučují děti, například do Kočičí akademie. Na ostatních kroužcích to většinou chodí tím způsobem, že tam začne chodit skupina dětí, která si pak přivádí další kamarády. A to je naprosto ideální.

Teď se tedy bude otevírat středisko v Mikulášovicích. Měla jste pocit, že je tady potřeba? Cítila jste nějaký potenciál?
Bylo to trochu jinak. Ke konci minulého roku jsme pod institutem zkoušeli podávat projekt na MŠMT kvůli inkluzivnímu vzdělávání a bylo to postavené na spolupráci se základními školami ve výběžku. Při přípravě projektu jsem objela devět základních škol a jednala s řediteli. Téměř všude byla cítit potřeba Kočičí akademie – aby někdo pomáhal s domácími úkoly nebo opakoval probíranou látku. Projekt bohužel nedopadl, ale ukázalo se, že by se více středisek a Kočičích akademií opravdu hodilo.

A proč vyhrály Mikulášovice?
Tak hlavně jsou mi blízké, jsem mikulášovická! (smích) Takhle, hlavně tu byly prostory, to je vždycky kámen úrazu. Věděla jsem, že tu mají volno, protože dřív tu působilo moje mateřské centrum. Komunikace s paní ředitelkou byla úžasná, vyšla nám ve všem vstříc, ten nápad se jí ohromně zalíbil a prostory nám nechává zdarma.

Čím se to bude lišit od střediska v Poustevně?
Vzhledem k tomu, že to tu dělám já, tak se to moc lišit nebude. (smích) To, co se ověřilo v Poustevně, chci praktikovat tady, takže v Mikulášovicích poběží Kočičí akademie a literárně-filmový kroužek, který se nám osvědčil. Nebudeme tu zřizovat kroužek dovedných rukou, jelikož tady obdobná věc již funguje – vedou ho kuchařky z jídelny a tak tu není potřeba něco podobného zavádět. Do Poustevny jezdí Jana Trojanová s cyklokroužkem, takže jsme se dohodli, že bude jezdit i sem. Od května tu bude i Koťátko (předškolní klub), v Poustevně se rozběhne od září.
Středisko bude fungovat jen v jedné místnosti?
Ano, máme tu jednu místnost, ale to bude bohatě stačit. Dopoledne tu budou prťata, snažili jsme se vyhranit jeden kout místnosti pro ty opravdu malé. Výborné je, že hned vedle mají děti jídelnu, takže z oběda můžou jít rovnou k nám, nemusí vůbec ven z budovy.
Zatím jste ve fázi příprav. Jak to tu bude vypadat, až se středisko spustí?
Muselo se tady vymalovat, položil se koberec a bylo potřeba opravit kryty na topení. Pak se natřely futra u dveří. Ale žádné velké opravy, jen se pořídil nový nábytek.

A budete stíhat řídit obě střediska najednou?
V květnu otevíráme, takže rozjíždět to budu já a s těžkým srdcem na čas opustím Poustevnu. Povedu Koťátko, budu tu každý den dopoledne, pak tu bude pracovat ještě Žaneta Kadová jako nová tutorka v institutu, odpoledne zde budu opět já. Ve skrytu duše doufám, že se to od září nějak přeskupí a budu se moct vrátit do Poustevny.

Pro kolik lidí to tady bude?
Dopolední Koťátko tipuji kolem osmi až deseti dětí, víc by asi ani nešlo pojmout. Kolik dětí bude v Kočičí akademii, to se teprve uvidí. Mluvila jsem s paní ředitelkou a učitelským sborem a bylo vidět, že tu zájem z té strany je. Ví se o dětech, které by to potřebovaly, konkrétní číslo ale neznám. Například v Poustevně se počet dětí pořád mění, za poslední měsíc se tři odstěhovaly a dalších šest přibylo. Kočičí akademii tam pravidelně navštěvuje patnáct až dvacet dětí.

Budete chtít ještě někam středisko „naklonovat“?
To by se mi moc líbilo, potřebu střediska výrazně cítím v městech dál od Rumburka. Je tam také jednodušší sehnat prostory a hlavně je to přijatelné pro děti. Když jsou volnočasové nabídky v Rumburku, tak je to pro děti ze vzdálenějších měst neřešitelné.

Když se podíváme na Poustevnu, co se vám podařilo v tamním prostředí změnit?
Myslím si, že v Poustevně se povedlo propojit děti se socio-ekonomicky znevýhodněného prostředí s dětmi z majority, rozhodně se také povedlo zlepšit prospěch dětí ve škole. Ti, kteří k nám chodí, nosí úkoly, jsou připravenější. Pak se mi moc libí, že tam jsme jako středisko zakořenění. Stihli jsme už dvoje Vánoce, kdy jsme se podíleli na rozsvícení a zdobení vánočního stromečku. První rok se napekly a rozdávaly perníčky, letos děti u slavnostního rozsvícení zazpívali romskou píseň. A bylo to opravdu nádherný, Poustevna byla nadšená, všem běhal mráz po zádech. Děti byly převlečeny do andělského a fakt to tam rozbalily, ještě dnes z toho mám husí kůži. Po vystoupení jsem zaznamenávala reakce typu: „Kdo je ten kluk, co tam k vám chodí, to je hroznej talent!“  Ještě týden předtím by se na stejného chlapce dívali úplně jinak, byl to vyhlášený uličník.

A co se naopak nepovedlo, co se podle Vás mělo udělat jinak?
Já nevím, jsem na Poustevnu hrozně hrdá, mám tam dvě úžasné kolegyně, holky k nezaplacení. To je další hrozně důležitá věc, jde vždycky o lidi. Na tom to bude stát i tady, Kočičí akademie je pro mě hrozně důležitá, ale musí tam pracovat někdo, koho to bude bavit a kdo děti dokáže zaujmout. Akademie není o vyrobení hrnečku z keramiky nebo o tom, že dá dítě gól. Do akademie chodí dobrovolně dělat domácí úkoly, učit se slovíčka, hledat v mapách. Které dítě tohle bude dělat rádo a ve svém volném čase? Musí tam být nějaká přidaná hodnota, nám se v Poustevně povedlo, že děti chodí za námi, mají nás rádi a baví je to s námi. Je to o tom, že když se učíme tvrdé a měkké souhlásky, tak u toho skáčeme. Když se učíme násobilku, házíme si u toho balonem, prostě děláme blbiny, na které je u nás na rozdíl od školy prostor. Nemusíme se držet pravidel, s dětmi se opravdu vyřádíme.